Alexander Schmemann (1921–1983) byl jedním z nejvýznamnějších pravoslavných teologů 20. století. Od roku 1951 až do své smrti působil v Semináři sv. Vladimíra, jenž se i pod jeho vedením stal jedním z důležitých duchovních center pravoslaví ve Spojených státech.

Čtvrtek, 26. září 1974

Strávil jsem dvě hodiny s N., který se zajímá o antropologii. Je nešťastný, frustrovaný a dotčený. Jak mu má člověk vysvětlit, že se vlastně zajímá jen sám o sebe, o svou roli v životě, a že tento zájem je kořenem jeho neštěstí? Vždy je tomu tak, bez výjimky. Odpoutat se od světa neznamená opustit jej, protože i opuštění světa muže být hraním jakési role, hledáním sebe sama a svých zájmů. Osvobodit se ode všech obav ohledně „mého“ místa a „mé“ role, a pak začít život „převyšující všechno pomyšlení“.

„Nezemře-li, nebude žít.“ To platí o minulosti. V křesťanství nepojednáváme o smyslu dějin, ani o smyslu přírody, ale o smrti a vzkříšení jako Kristově pokračujícím vítězství nad dějinami a nad přírodou. Aby byl naším životem, musí v nás odumřít minulost, jen nakolik je minulostí, příroda, jen nakolik je přírodou, i dějiny, jen nakolik jsou dějinami. To je jedinečné na Kristu a na křesťanství. Boží Království přesahuje a podmaňuje si jak přírodu, tak i dějiny, ale otvírá se nám skrze přírodu a skrze dějiny. Začátek a konec všeho: „Kristus je stejný včera i dnes i navěky.“ Vše se vyřeší jen tehdy, když se vyřeší otázka smrti.

Úterý, 19. srpna 1975

Proměnění Páně!

Jasno a chladno; báječná bohoslužba. Mnoho zpovědí. Jasně cítím, že všechny naše hříchy a pochyby pocházejí z vnitřní zpronevěry světlu a radosti, podstatě dnešního svátku.

„A zachvěla se země…“ Cítit chvění ve všech věcech, ve slovech, v přírodě, v nás samých, to je křesťanský život, nebo spíš sám život darovaný Kristem. Jako obvykle v tento den jsem připomínal u oltáře všechny mentory, kteří mi dali pocítit toto chvění. Celá má teologie je o něm. O radosti, jakou „vám nikdo nevezme.“ (Jan 16,22).

28. srpna 1975

Svátek Zesnutí Bohorodičky

(…) Včera při večeři jsme mluvili s jedním z vedoucích Tolstého domova pro seniory o stáří – hrůza těchto domovů, kde jsou staří lidé ustájeni pod nadvládou sociálních pracovníků a jejich teorií – dobře míněných, ale naprosto neadekvátních.

Posledních pár dnů v Labelle. Už se cítím cizí; Labelle se stává minulostí. Tyto první podzimní dny jsou neuvěřitelně jasné a krásné – zářící červené javorové listy v posledním záblesku světla. Zjevné oživení přírody, ne panteistické, ale totálně existující ve zjevení Osoby. Není žádná příroda sama o sobě. Příroda se děje a nabývá bytí, když díky přírodě a skrze přírodu člověk potká Osobu a dojde k Epifanii.

Středa, 17. března 1976

Dostal jsem holandský překlad svého Velkého půstu a též pár děkovných dopisů, od katolické řeholnice, od těhotné ženy z Maine. Radost z těchto dopisů: „oslovuje to“! Vždy jsem považoval teologické knihy pro teology za zbytečné. Kritériem teologie je psát bez zjednodušování, ale tak, aby to oslovilo normální věřící (nebo nevěřící).

Dnes je jeden z těch dnů, kdy se příroda navzdory velké zimě (včera padal sníh) už raduje z nadcházejícího jara. Cestou na Long Island jsem jel podél vody. Křiklavá modř a v dálce opar nad pobřežím. Slavnostní, triumfální oblaka. Hluboko v nitru nezničitelná radost ze života.

Pátek, 30. prosince 1977

Začal jsem číst Význam úzkosti [The Meaning of Anxiety] od Rollo Maye. Chci skutečně porozumět celému světu psychoterapie, který zachvátil tolik lidí dneška. Upřímně chci ověřit svou instinktivní averzi a své přesvědčení, že je to neslučitelné s křesťanstvím a vírou.  (…)  Slunce na střechách, slunce v prázdném bytě a ve všem přítomnost, a z té přítomnosti – radost ze života. Někdy (často) myslím, že jsem velmi chladný, lhostejný a povrchní muž, kterých chce jenom klid. A co je špatné na tom chtít klid a ticho? Je špatné mít averzi k „hovorům o náboženství“, k „náboženským“ cavykům a k organizaci „náboženského života“? A zároveň averzi ke všemu spiritualismu, buddhismu a k útěkům z historie. Tak moc bych chtěl upřímně, jednoduše a jasně vyjádřit, co je mou vírou – ale připadá mi to nemožné! Především mi to není jasné v mé mysli a vědomí. Jedna věc se mi však jasná zdá: základní koordináty této víry jsou na jednu stranu palčivá láska k světu, ke všemu danému (příroda, město, dějiny, kultura); a na druhou stranu přesvědčení, stejně ostré a stejně zjevné, že sama tato láska se zaměřuje k „jinému“ (ke „všemu, co je jinde“), co tento svět zjevuje. V tom je podstata, povolání i krása světa. Ale toto jsou jen koordináty, hlavní a jediná otázka zůstává: co dělat, jak žít ve světě – s Bohem a v Bohu – se světem, tj. s láskou? Co je podstatou lidské tvořivosti? Neboť s Bohem člověk utváří svůj život a tím i své Království Boží.

Knihu Deníky si môžete zakúpiť na stránke www.hesperion.cz alebo v slovenských kresťanských kníhkupectvách.