Listopadové odpoledne v Budapešti. Venku prší, sedím u dlouhého stolu se dvěma dětmi a s jejich maminkou, vyhlášenou lingvistkou, a děláme adventní věnce. Přilepuji pozlacenou šištičku ke kouskům umělého mechu, ale nemyslím přitom na to, kam ji nalepím. V hlavě mám osmnáct pádů, dvě až tři varianty přípony příslušící každému z nich, aby byla dodržena samohlásková harmonie, marně si snažím vzpomenout, jak se řekne šiška a jak potom z toho slova udělat zdrobnělinu a kam ho umístit ve větě.

„Nézd, Alzsbeta!((Podívej, Alžběto!)) “ Holčičce s andělskými vlasy vedle mě budou zítra tři roky. Narodila se v Londýně, přesně v čase, kdy jsem se rozhodla učit maďarsky. Potichu srovnávám, která z nás se za ty tři roky naučila víc. Slovní zásoba dítěte jejího věku čítá prý asi 250 slov, slovní zásoba studenta na úrovni B2 zato až 4 000. Naopak ve výslovnosti, zdrobnělinách a odlučování přípon s přehledem vede.

O dva dny později cestuji zpožděným náhradním autobusem na kraj města na jazykovou zkoušku. Vystupuji ve čtvrti, jejíž ulice nesou příznačně jména po různých částech a městech Balkánu, a cítím se mezi paneláky jak v komunistickém filmu. Zajdu do špatné budovy, děda na vrátnici zvedá hlavu od načatého kuřete v plastové krabičce, aby mi poradil. Vystoupám po schodech, otevírám dveře, na kterých je už konečně alespoň vytištěné logo jazykového centra, a na chvíli se zarazím. V plné místnosti není snad nikdo nad třicet. Usměvaví studenti pochází z Japonska, Argentiny, Ameriky, Kazachstánu a Číny (je trochu zneklidňující, že bédvojkovou skupinu na univerzitě ELTE tvořilo kromě mě patnáct čínských studentů) a mám pocit, že jsem možná přece jen objevila skrytou díru na trhu a tajnou, ale klíčovou schopnost, kterou ostatní opomíjejí.

V řadách studentů i učitelů maďarštiny koluje mýtus, že maďarština je děsivý exotický jazyk (srov. např. článek českého novináře Martina Jaroše((Jak jsem se učil maďarsky. (Jarosovi.cz. 07.03.2021). Dostupné na internetu: https://www.jarosovi.cz/jak-jsem-se-ucil-madarsky/. ). Těžíme z toho, že maďarština je nenaučitelná, prohlásil s mrknutím na přísedící lingvisty na nedávné diskusi v Londýně přední maďarský jazykovědec, básník a překladatel Ádam Nádasdy. Lze v tom vidět i politický narativ o jedinečnosti a odlišnosti od ostatních národů, podotýká další panelistka, maďarská lingvistka působící v Londýně. Za tři a půl roku studia jsem hypotézu o nenaučitelnosti maďarštiny nejen vyvrátila, ale zjistila, že studium maďarštiny je zkušeností, která vás obohatí lidsky, kulturně a duchovně.