VERBUM

Odkaz Václava Bendy

Začnu krátkým shrnutím hlavních životopisných údajů o mém manželovi: Václav Benda vystudoval filosofii a bohemistiku na Filosofické fakultě a matematickou kybernetiku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, pracoval jako programátor, v roce 1977 podepsal Chartu 77, o rok později založil spolu s přáteli (Václavem Havlem, Jiřím Dienstbierem, Petrem Uhlem a dalšími) Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a v roce 1979 se stal mluvčích Charty 77. V květnu téhož roku byl za práci ve VONSu uvězněn a následně odsouzen na 4 roky nepodmíněně.

Po návratu z vězení pokračoval jak v práci ve VONSu, tak v Chartě — v roce 1984 se stal opět jejím mluvčím. Vydával filosofický časopis Paraf (Paralelní akta filozofie) a stal se významným členem Hnutí za občanskou svobodu, vůdčí osobností jeho křesťanskodemokratického proudu. Spolu se svými syny organizoval demonstraci 17. listopadu 1989. Už v prosinci založil Křesťansko-demokratickou stranu a stal se jejím předsedou. Koncem roku 1989 byl kooptován do Federálního shromáždění, kam byl ve volbách 1990 zvolen. Po zániku Federálního shromáždění v důsledku rozpadu Československa se stal ředitelem Úřadu pro vyšetřování a dokumentací zločinů komunismu. V roce 1996 byl zvolen senátorem a v roce 1999 zemřel.

Jako poslanec Federálního shromáždění a jeho ústavněprávního výboru, kterým procházely všechny zákony, prosadil návrat ke klasické parlamentní demokracii s politickými stranami a podporoval ekonomickou restrukturalizaci průmyslu pomocí kupónové privatizace. Hlavní pozornost věnoval nápravě křivd minulého režimu a otázce spravedlnosti: prosadil rehabilitace ze zákona, kdy namísto posuzování jednotlivých případů byly rozsudky některých zákonů zrušeny (zákona proti republice, podvracení, pobuřování…), a naturální restituce. Proti možnosti vydírání bývalých agentů Státní bezpečnosti inicioval lustrační zákon, kterým zabránil jejich vstupu do vrcholových funkcí státní správy.

V srpnu 1968, kdy sovětské tanky napadly mírumilovnou Prahu, se Václav rozhodl bojovat proti komunistickému totalitnímu režimu v naší zemi. Jeho hlavní devízou byla schopnost politicky myslet a navrhovat originální a praktické postupy boje proti totalitě a odvaha jít proti proudu. Idea paralelní polis byla programem nejen pro disidenty, ale pro všechny občany, kteří chtěli žít normálním životem:

Většina struktur vážících se tak či onak k životu obce (tj. životu politickému) funguje buď zcela nedostatečně, nebo dokonce škodlivě. Navrhuji proto, abychom se spojili v úsilí o postupné vytvoření paralelních struktur, schopných alespoň v omezené míře suplovat chybějící obecně prospěšné a nezbytné funkce; tam kde to jde, je třeba využít i existujících struktur a „humanizovat“ je.

V 80. letech si Charta 77 korespondovala s tzv. mírovými hnutími v západní Evropě, za což byla kritizována např. Rogerem Scrutonem. Václav Benda jakožto mluvčí Charty 77 toto počínání naopak obhajoval, neboť měl za to, že v boji proti totalitě je třeba hledat spojence na všech frontách. Dopis mluvčích Charty 77 mírovým hnutím z 1. května 1984 („Konečně oproti Vám disponujeme prožitou zkušeností, že kromě termonukleární války existují i jiné, méně nápadné, avšak neméně účinné formy zániku civilizace: přinejmenším někteří z nás proto dávají přednost rizikům pevného postoje před jistotou neblahých důsledků appeasementu…“) později citoval americký prezident Ronald Reagan při svém burcování proti Sovětskému svazu jako říši zla.

V polovině 80. let se mladí lidé ptali signatářů Charty 77, zda mají rozmyšlený program, pokud by se někdy situace v naší zemi změnila. V dopisu mladým přátelům Václav Benda v listopadu 1985 napsal:

Rád bych zde ocitoval jednoho z význačných polských opozičních myslitelů, který až do svého nedávného zatčení publikoval pod pseudonymem Maciej Poleski [= Czesław Bielecki]: „Pokorou a milosrdenstvím lze bojovat za svobodu křesťanského náboženství. Ale křesťanská civilizace se vždy bránila ohněm a mečem.

Pravá politika je však výlučně službou obci, službou společenství svobodných občanů: služba pak nespočívá ve vnucování a vynucování vlastních představ o tom, co je pro druhého dobré (takovým způsobem lze snad vychovávat docela malé děti nebo ještě spíš dozírat na vězně), nýbrž v pozorném naslouchání a v hlubokém respektu k tomu, co pro sebe pokládají za dobré ti druzí. (…) Politika není esencí dosavadních zkušeností, nýbrž vůlí stále se učit; není hotovým programem, nýbrž hledáním cesty ve složitých a rychle se měnících podmínkách. Politik dneška ani zítřka se podle mého názoru neobejde bez pokory (aby byl dobrým a zároveň úspěšným politikem, bude ovšem potřebovat víc — důmysl, štěstí, schopnost odhadnout pravou chvíli): vůči realitě, vůči důstojnosti svých bližních (i těch nejhorších) a dokonce i vůči jejich mínění (i tomu nejšílenějšímu).

Výzvy a cnosti křesťanského politika

K vážným výzvám křesťana v politice se Václav Benda vyslovil ve svém textu O problémech nejen morálních (1985), kde srovnává antikoncepci, rozvod a potrat a ukazuje, kdy do těchto problémů může vstupovat stát, a kdy naopak ne. V případě potratu jasně napsal:

Jestliže však někdo ve jménu svobody a plné seberealizace ženy postuluje, že je nezbytné upřít základní lidská práva dosud nenarozeným dětem (Židům či černochům, Rusům či Němcům, věřícím či nevěřícím, straníkům či nestraníkům; je dokonale lhostejné, že některé tyto požadavky mohou znít našim uším sympaticky a mohou být podpořeny závažnými věcnými argumenty, atentát na podstatu lidských práv je jimi páchán nerozdílně a nedělitelně), pak se s tím nejen nesmím a nechci smířit, ale takový člověk pro mne přestává být věrohodným partnerem, jeho dovolávání se lidských práv musím pokládat za čistě účelovou lež, která může být kdykoli suspendována i v můj neprospěch (…). On totiž ani koncept lidských práv není bez pravidel: oč je bezmocnější, o to více je odkázán na pravdu, poctivost a důslednost.

Pamatuji si, že jsem vždycky za zásadní ctnost politiků považovala věrohodnost. Náš nejstarší syn Marek, který je poslancem Parlamentu ČR, ve svém textu Konzervatismus v 90. letech — odkaz Václava Bendy uvedl:

Osobně se domnívám, že konzervativnímu politikovi nemusí dlouhodobě škodit, když dělá nepopulární kroky, jejichž účel se projeví až časem, nemusí mu uškodit ani chyby či omyly, nemusí mu ani škodit, pokud mu lidé ne zcela rozumějí či nechápou-li jeho kroky. Nikdy mu však nemůže projít, činí-li něco, o čem není sám přesvědčen. Přestanou-li mu lidé věřit, že co koná, koná ze svého hlubokého přesvědčení o správnosti takového (třebas okolnostmi vynuceného) kroku. Právě proto, že konservativismus není o skvělých ideálech, ale o pokoře před zkušeností, je pro konzervativce důvěra klíčové slovo.

Jak vychovat budoucí konzervativní osobnosti?

Je třeba stále zdůrazňovat, že Desatero je návodem ke šťastnému životu. Po Listopadu byly rušeny jesle. Já jsem to považovala za velký výdobytek nově nabyté svobody. Bohužel už zase vznikají a tlak na matky, aby nastoupily do práce, je značný. Přesto se podařilo prosadit, že matky malých dětí dostávají peníze, pokud zůstávají doma s dětmi. Právě podpora matek, které jsou ochotny vychovávat své děti místo budovat svou kariéru, by měla patřit do programu všech rozumných politických stran, neboť jsou to matky, které vytvářejí domov. K tomu se Václav Benda vyjádřil v textu Problematika rodiny v relacích totalitního státu (1987), kde skutečný domov charakterizuje jako místo „obyvatelné a oddělené, chráněné před vnějším světem“, „odkud vycházíme za dobrodružstvími a zkušenostmi s jistotou bezpečného návratu“:

Právem dítěte je být kojeno a čůrat do plenek. Klást milión otázek. Prošoupat něco kalhot a rozbít nějaké to okno. Reagovat s pubertální přecitlivělostí a s postpubertálním sebevědomím. Mít navzdory tomu všemu své bezpečné a garantované místo v rodinném společenství. Neboť jen z takového místa lze respektovat příslušnou autoritu a hierarchii. Neskýtá-li rodina dítěti jeho práva, nemůže na něm rozumně požadovat ani plnění jeho závazků a povinností.

A já jen dodávám, že každá rodina má svůj vlastní rodinný život, své tradice, svůj jazyk (často vzniklý ze slovíček, která říkaly malé děti — my jsme třeba měli mečovat, tj. bojovat s meči, nebo pubišit — chovat se jako puberťák), své zvyky a rituály, jak slavit Vánoce a Velikonoce, jak trávit prázdniny, jaké hry hrát, jaké pohádky číst, jakou hudbu poslouchat či provozovat — a právě tato rozmanitost vytváří potom v jejich životě schopnost mít vlastní názor, vlastní přístup ke světu. Já jsem vždycky podporovala dětskou fantazii, neboť ta často vytváří lidskou osobnost.

Kamila Bendová

Kamila Bendová vyštudovala Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Získala titul doktor prírodných vied a dlhodobo pôsobila ako odborná asistentka v Matematickém ústavu Akademie věd České republiky. Pred Nežnou revolúciou bola disidentkou a aktivist- kou. Bola manželkou Václava Bendu.

Ďalšie texty z rubriky

Tento článok sme pre vás odomkli

Ak si toho chcete prečítať viac vyberte si jedno z platených členstiev.