S pátrom Zentnerom sme sa stretli pri príležitosti jeho vystúpenia na festivale Bratislavské Hanusove dni v roku 2024. Rozprávali sme sa o evanjelizácii generácie Z aj o odovzdávaní viery v rodinách, zmysle liturgie či odkaze Druhého vatikánskeho koncilu.
Skúste sa predstaviť – čo je to Kňazské bratstvo svätého Petra?
Kněžské bratrstvo svatého Petra, latinsky Fraternitas sacerdotalis sancti Petri (zkratka FSSP) je jedno z mnoha společenství v Církvi. Jeho právní statut je společnost apoštolského života papežského práva. To znamená, že není ustanoveno diecézním biskupem, ale biskupem římským, v našem případě papežem sv. Janem Pavlem II.
Naše společenství by se dalo vyjádřit v několika charakteristikách. Navenek nejvíce nápadné je charisma užívání takzvané tradiční liturgie neboli starší formy římského ritu. Je to liturgie, která byla v Římskokatolické církvi nejrozšířenější až do změn po Druhém vatikánském koncilu. Kněžské bratrstvo sv. Petra si zachovalo tento obřad mše svaté, svátostí a svátostin i modlitby breviáře. Cíl našeho bratrstva však není být spolkem pro uchovávání této formy bohoslužby. Cílem je posvěcování nás kněží, ale i věřících kněžskou službou právě za užití těchto liturgických forem. Ty chápeme jako velmi užitečný prostředek, který nám pomáhá blíže pochopit, co vlastně liturgie je a jak jí Boha uctívat.
Proč vlastně právě na tuto liturgickou formu klademe takový důraz? Důvodem je její hodnota osvědčená dějinami Církve napříč staletími. Je to důležitá součást dědictví latinské Církve, která má podobný význam, jako mají pro Církve východní jejich krásné ikonostasy, starobylé obřady a zpěvy. Zatímco východní obřady se nejčastěji odvozují od sv. Jana Zlatoústého, západní římský obřad v podobě, v jaké jej slavíme, může prokázat organický vývoj už od dob papeže sv. Řehoře Velikého. Není to rozhodně výtvor Tridentského koncilu, i když se někdy nepřesně tato mše nazývá mší tridentskou. Toto označení vychází z toho, že papež sv. Pius V. z popudu Tridentského koncilu tuto mnohem starší římskou liturgii pouze potvrdil a zavedl tam, kde se nemohla prokázat jiná liturgie starší 200 let. Je to v zásadě stejná liturgie, která se na Slovensku i v Česku slavila už od počátků křesťanství.
Druhý důvod pro volbu této formy liturgie spočívá v nás samých. Je to právě naše lidská nedokonalost a roztržitost, které tato liturgie nabízí mocný prostředek překonat. Při mši svaté jako kněží společně s věřícími bojujeme s nepozorností. Každý, kdo usiluje o modlitbu, bývá pokoušen k tomu, aby myslel na mnoho jiných věcí. Všechny projevy adorace, klanění, pevně dané liturgické úkony, obrácení se k východu, respektive ke kříži či svatostánku, nám pomáhají uvědomovat si, co konáme, před kým stojíme a koho jako kněží reprezentujeme. Konečně nám toto vše připomíná, že to nejsme my, ale že je to Ježíš Kristus, který si nás používá jako jediný nástroj svého působení. Proto i posvátná roucha, která si oblékáme, výrazové prostředky jako latina a gregoriánský chorál – to všechno je jakoby z jiného světa, z toho světa, do kterého směřujeme. Tím důvodem není, že bychom byli lepší nebo dokonalejší, ale naopak, uvědomujeme si, že právě toto potřebujeme.
Nijak nezpochybňujeme platnost liturgických obřadů (a tedy i možnost se v nich posvěcovat), které byly vytvořeny po Druhém vatikánském koncilu, stejně jako přijímáme současný Učitelský úřad Církve a řídíme se současným kanonickým právem.
Druhou charakteristikou je, že stavíme teologii na principech sv. Tomáše Akvinského. Proto je kromě svatého Petra druhým patronem našeho společenství svatý Tomáš Akvinský. Tomistická teologie, která staví na základech aristotelsko-tomistické filozofie, je přesným prostředkem, který nám pomáhá lépe pochopit a přiblížit se k tajemstvím, která máme zvěstovat a předávat dál.
Třetí charakteristiku vyjadřuje už náš název, kdy si naši zakladatelé zvolili za patrona prvního papeže sv. Petra. Chtěli tím vyjádřit, že to není Církev, kterou se snažíme zachraňovat, ale naopak Církev zachraňuje nás svými nadpřirozenými prostředky i svým charismatem hierarchie. Naši zakladatelé vzešli z Kněžského bratrstva sv. Pia X. Po nedovolených biskupských svěceních jeho zakladatele, arcibiskupa Lefebvra, v roce 1988 se Lefebvrovo společenství vydalo směrem ke schizmatu. Proto se naši zakladatelé obrátili na papeže Jana Pavla II. s prosbou uchovat uvnitř současné Katolické církve tradiční liturgii, ale i teologii a disciplínu. Vložili tak svou důvěru do rukou Kristova náměstka, který jejich prosbu přijal a za podpory kardinála Ratzingera potvrdil 18. října 1988 Kněžské bratrstvo sv. Petra s konstitucemi, které potvrzují naše charisma včetně užívání tradiční liturgie. Přirozeně s tím nijak nezpochybňujeme platnost liturgických obřadů (a tedy i možnost se v nich posvěcovat), které byly vytvořeny po Druhém vatikánském koncilu, stejně jako přijímáme současný Učitelský úřad Církve a řídíme se současným kanonickým právem.
Velkou radostí bylo, když papež Benedikt XVI. roku 2007 ustanovil, že tradiční mše nebyla nikdy zrušena a může ji sloužit každý kněz. Když papež František roku 2021 toto dovolení podstatně omezil, naši představení se opět obrátili na Svatého Otce. Papeže Františka požádali o audienci, aby nám potvrdil, jaký má Církev svatá s námi záměr. Svatý Otec proto vydal dekret, ve kterém napsal, že motu proprio Traditionis custodes se našeho společenství netýká. Potvrdil tak naše charisma, které je Církví schválené a potvrzené, a Svatý Otec si přeje, abychom v něm pokračovali.
Tři charakteristiky Kněžského bratrstva sv. Petra tedy jsou stará forma římského ritu, teologie svatého Tomáše Akvinského a víra v to, že Církev je i dnes řízena nástupcem svatého Petra, tedy Svatým Otcem, ve společenství s ostatními katolickými biskupy.
A aká bola vaša cesta do bratstva?
Byl jsem pokřtěn v osmnácti letech. Poté jsem studoval historii, archivnictví a dějiny umění. Díky studiu mě začalo zajímat, jak vypadala bohoslužba dříve. Při práci v archivech a knihovnách jsem objevil staré misály, breviáře a liturgické texty, které jsem porovnával s těmi současnými. Brzy jsem se seznámil s kněžími, kteří sloužili starší formu římského ritu.
Když jsem pak studoval v zahraničí – v Rakousku a v Německu –, měl jsem možnost poznat apoštoláty Kněžského bratrstva sv. Petra a navštívil jsem jejich kněžský seminář v bavorském Wigratzbadu. Viděl jsem, že to všechno dává smysl a že je to něco, k čemu mě snad i Bůh volá. Žádný Čech ani Slovák do té doby nebyl členem FSSP. Díky tomu, že toto společenství je velmi mezinárodní, nebylo nutné se pro vstup do Kněžského bratrstva sv. Petra stát Němcem, Francouzem nebo Američanem. To mě povzbudilo pro vstup do tohoto mezinárodního společenství.
Kromě latiny jsou našimi společnými jazyky němčina, angličtina a francouzština a každý kandidát by měl alespoň jeden z těchto jazyků dobře ovládat. Vystudoval jsem v kněžském semináři v Německu a přípravu ke kněžství jsem zakončil jáhenskou praxí v USA. Na kněze jsem byl vysvěcen v roce 2016 a po působení v Německu a Rakousku je těžiště mé kněžské služby v Římově, v českobudějovické diecézi, kde jsem kaplanem pro tradiční ritus a správcem poutního místa Římov.
O EVANJELIZÁCII GENERÁCIE Z
Ako evanjelizovať generáciu, ktorá myslí svojimi pocitmi?
Obrat „myslet svými pocity“ mi přijde vystihující. Často se setkávám s tím, že lidé říkají: „Já to tak cítím, a tak to prostě je.“ První oslovení asi musí být jejich jazykem, aby to mladému člověku dávalo smysl.
Potom by však měl následovat druhý krok, ve kterém je možné naznačit, že myslet pocity je vlastně protimluv. Pocit je něco, co má náš rozum a naši vůli následovat – nebo alespoň by následovat měl. Pocitem se ale někdy rozumí spíš jakási intuice, ve které se může ozývat Boží milost pomáhající, která vede člověka k Bohu. Víra ale nemůže u toho zůstat. Vyžaduje od člověka zapojení rozumu a vůle, aby na Boží milost aktivně odpověděl. V tom druhém kroku už můžeme ukázat mnohem hlouběji a přesněji krásu poselství Pána Ježíše, krásu evangelia.
Nakonec si ale musíme uvědomit, že nemůžeme dát něco, co sami nemáme. Naše evangelizace má být proto na prvním místě dílem Boží milosti, která působí i skrze naši snahu – a možná ještě víc navzdory, než díky ní.
Přitom není nutné druhým podsouvat naši vlastní hříšnost ani v nich vyvolávat pocity viny. Ani Pán Ježíš Kristus to nedělá způsobem, který by člověka ponižoval nebo mu byl nepříjemný.
Čo by ste povedali tým mladým ľuďom, ktorí vyznávajú tzv. morálno-terapeutický deizmus, podľa ktorého Boh je tu predovšetkým na to, aby fúkal naše rany, ale nič od nás nevyžaduje?
Tento obsah je prístupný len registrovaným používateľom s aktívnym členstvom.
Časopis Verbum tvoríme pre ľudí, ktorí majú záujem o kvalitné čítanie a diskusiu. Chceme totiž budovať komunitu čitateľov, ktorí budú spolu s nami tvorcami kultúry a kultúrnosti. Vyberte si, prosím, spôsob registrácie, získate tak prístup k zamknutým textom a dozviete sa o našich novinkách ako prví.

