Pre čitateľov časopisu Verbum sme sa rozhodli pripraviť ukážky ranej českej duchovnej poézie, ako aj od autorov, ktorí nespadajú do okruhu českých básnikov prenasledovaných a väznených za komunizmu.
Na počiatku (dochovanej) českej poézie znejú tri piesne. Najstaršou z nich je starobylý prosebný hymnus Hospodine, pomiluj ny datovaný pravdepodobne do konca 10. storočia. Nasleduje Svatováclavský chorál pochádzajúci zrejme z 12. storočia a meditatívna báseň Ostrovská píseň (dochovaná v latinskom kódexe sign. A 57/1, fol. 8b v knižnici Metropolitnej kapituly v Prahe) datovaná do rokov 1260 – 1290. Báseň podáva v krátkosti vykupiteľské dielo Kristovo, pričom niektorí bádatelia sa domnievali, že bola určená na spev alebo zložená pri príležitosti sviatku Božieho tela. Autor textu ani autor zápisu nie sú známi. S najväčšou pravdepodobnosťou však báseň vznikla južne od Prahy, v benediktínskom Kláštore sv. Jána Krstiteľa na Ostrove pri Davli na rieke Vltave. Kláštor bol vyplienený v 13. storočí Brandenburčanmi a v 15. storočí husitmi. Zostali z neho len základné kamene. Báseň však trvá.
Píseň ostrovská (cca. 1260-1290)
Slovo do světa stvořenie
v božství schováno,
jež pro Evino zhřešenie
na svět posláno.
Dievcě dřéve porozenie
jest zvěstováno,
z Davidova pokolenie
božsky vzchováno.
Ot něhozě naše krščenie
jménem nazváno,
pro drahé naše spasenie
Židóm prodáno.
I pro naše vykúpenie
na smrt prodáno,
jehož nám slavné vzkřiešenie
vesele dáno.
Počiatky českej poézie sú teda duchovné. Akoby múzické umenie, poézia, vo svojej podstate vlastne ani inou byť nemohla. Táto niť duchovnosti sa tiahne českou poéziou v rôznych formách a u autorov rôznych konfesií a poetík až do dnešných dní. Pre čitateľov časopisu Verbum sme sa rozhodli pripraviť ukážky českej duchovnej poézie práve aj od autorov, ktorí nespadajú do okruhu českých básnikov prenasledovaných a väznených za komunizmu. Výber chce ukázať, že obracanie sa k Bohu je v poézii prítomné nezávisle od epochy.
Vybrali sme preto najstaršiu českú nehymnickú báseň Píseň ostrovská (pozri s. 12). Nasledujú ukážky z tvorby básnikov, ktorí boli vnímaví na sociálne otázky, tak markantne vystupujúce najmä na prelome 19. a 20. storočia, a predsa sa ich tvorba neodvrátila od náboženstva úplne. Aj v poézii českých sociálne orientovaných básnikov nachádzame miestami prvky modlitieb či mariánske motívy, ako to bolo napr. v poézii Jaroslava Seiferta. S hlbokým záujmom o údel človeka sme vybrali báseň českého impresionistického a symbolického básnika Antonína Sovu (1864 – 1928) Lidstvo (pozri s. 29) a báseň prostějovského rodáka Jiřího Wolkra (1900 – 1924) Noční déšť (pozri s. 51), kde je vyjadrená priama úmera dávajúca odpoveď na mnohé problémy ľudského života: čím je utrpenie väčšie, tým väčšia bude napokon aj radosť.
Antonín Sova (1864–1928)
Lidstvo
Řek’ anděl k děcku,
– (bylo to v smavé ráno) –:
„Buď svatým podle vůle!“ –
I usmálo se: „Ano!“
I děl Bůh k lidstvu
(byli to lidé křehcí):
„Buď svatým, jak to děcko.“
A člověk pravil: „Nechci!“
I děl Bůh Kristu
– (jak litoval jich v bědnu) –:
„Jdi, kříž svůj za ně zvedni!“
A Kristus řekl: „Zvednu!“
Mohlo by vás zaujímať
Jiří Wolker (1900–1924)
Noční déšť
Někdy v noci déšť je nenadálý,
zatřese bezútěšně ulicí,
zrovna když by tři poutníci
městem rádi chodili a pod spícími okny si povídali
o lilii polní, nebo o nějaké nádheře na této zemi,
– ale tak schovají se do dveří prvního domu
a jsou rádi tomu,
že jim srdce nenamokne.
Když tak stojí,
musí si vykládat samé smutné věci,
protože déšť je drží v kleci
s šedivými dráty,
ale jeden poutník
a možná že všichni
si myslí:
Tento dům
je třeba svatý jako evangelium
a za těmito dveřmi může bydlet archanděl Gabriel.
Kdyby nám tak otevřel
a pozval nás k sobě, než pršet přestane,
do světnice teplé jako království boží,
to bychom se poměli,
my přesmutní křesťané,
mezi oknem, stolem a postelí!
Jeden
a možná že všichni
tomu už uvěří,
protože předlouho stojí u zamčených dveří
a říkají do deště věci smutné a smutnější,
aby, – až se dveře otevřou, –
radost byla ještě větší.
Ďalej predstavujeme tvorbu básnika Jiřího Ortena (1919 – 1941, vlastným menom Jiří Ohrenstein), ktorý zomrel ešte mladší než Wolker, keď ho v deň jeho 22. narodenín zrazila v Prahe nemecká sanitka. Existencialistický básnik židovského pôvodu Orten sa vo svojej krátkej a intenzívnej básni První modlitba (pozri s. 63) dostáva až na dno, k Bohu.
Jiří Orten (1919 – 1941)
První modlitba
Před žádnou smrtí neochráněn
klesám na zemi modliteb
a stokrát dále, než jsem raněn,
stíhám svůj unavený tep,
až do čistoty, která tekla
kamennou studnou za krví,
až do čistoty svého pekla,
jež lásku ke žním pomrví,
až do nížiny nenávisti,
kde nářek písně přehluší
a musíš nenasytně jísti
otázky, tvrdé pro duši,
až domů, tam, kde spaluje se
má sirá skrýš, až do Boha,
jenž odvráceně klenbu nese
jak na jezeře obloha.
22. XI. 1940.
Výber uzatvára Žalm ke cti nejvyššího Jména (pozri s. 88) od mystického až kozmického básnika Otokara Březinu (1868 – 1929, vlastným menom Václav Jebavý), v ktorej sa prebúdza driemajúca „nádhera nepoznaného“. Veď práve aj v rozhovore s dôverne neuchopiteľným vzniká poézia. Potreba harmónie trvá od prvej básne po ostatnú. Za múrmi stredovekého kláštora na riečnom ostrove aj vo vypätých večeroch s blikajúcimi displejmi dnes.
Otokar Březina (1868–1929)
Žalm ke cti nejvyššího Jména
Tvé jméno jsem vzkřikl, když sen obrazy těžkými v duši mi leh’,
jak teskná legenda chrámových oken v uhaslých modliteb dýmy.
Výkřik můj zachvěl se z podsvětí duše, kde otců mých vlní se dech,
a světla tisíce neznámých oltářů proletla soumraky mými.
Zpívám: O Bezejmenný všech mrtvých i budoucích jmen,
jenž carstvími duší staletí šel jsi, zamyšlený a němý,
vzpřímen na hladinách moří, ve zracích nerozsvícený den,
a v pohybu ruky určení uzrávajících sluncí a zemí!
Z království smrti, jimiž jsi prošel, tvůj obraz kráčí mi blíž,
tmou zavřených očí mi svítí, svou nocí v duši mne pálí,
mé mrazení slávou ti hoří. V snění mé naděje sníš
a v srdci mém nesčíslnými echy tvé kroky odráží se z dálí.
Zřím tě, jak s úsměvem, jenž v zástupech bytostí omdlením slasti se chví,
svou pochodeň zdviháš, z níž kape bolest v krůpějích hořící smůly
do křečí tuhnoucích těl! Ty, jehož stínem je tajemství
a jehož síla má jedinou bázeň: svou vlastní mystickou vůli!
Prameny zpívajících hlubin se prýští pod tíží tvých stop
a jako studnice nafty se nítí šlehnutím pohledu tvého!
Žíravá myšlénka tvá rozpouští světy! Jak vápenný hrob
ztravuje mrtvé všech bojišť. V ní dříme nádhera nepoznaného.
Tvé jméno je probuzením všech hudeb, všech větrů, moří a tich,
všech písní, hlasů a smíchů, umdlení, bouří a štkání,
všech narození jediný výkřik, všech agonií jediný vzdych,
vířivé hučení míz, přelití rozkoše v nervech a vzplání,
šum všech polibků, náraz všech krví do tisíců žil,
třesení všech hrůz a napjatých křídel všech smějící se tepot,
pochody davů, orchestr času s tóny zpívajících chvil
a jeho odraz, jenž od hranic světů se vrací, jak ztlumený šepot,
jímž mrtvé hovoří po staletích! Heslo mystických vět,
jež uspává duše v jediný sen a vzbouzí do nesčetných jiter,
z nocí, světel, vůní a jedů v nich křísí zázračný květ,
jenž dýchá vlněním slov a uvadá setměním niter!
Má duše se třese v páře tvého dechu, můj hlas
je přehlušen tvým mlčením, můj úsměv je zrakem tvým spálen,
a na cestách smrti kráčím ti vstříc, kde zářící jas,
jenž prýští z tvých kroků, nocí mou svítí, teskliv a vzdálen.

