Boh ako energia

Kde je opravdová láska, tam přebývá Bůh – zpíváme na Zelený čtvrtek: kde lidé v  obětavé lásce překračují sami sebe, tam je přítomna ona nepodmíněná energie dobra, kterou my nazýváme Bůh.¹

Čo nám chce Boh podľa Tomáša Halíka „časom prázdnych kostolov“ povedať? V prvom rade, že byť kresťanom sa nerovná „chodiť do kostola“, ale „mít Ducha Kristova“ (s.  74,  75). Obraz prázdneho kostola je zároveň metaforou pre Cirkev budúcnosti, Cirkev bez kostolov, kláštorov, rehoľných komunít – ak sa „církev, ne svět  – ,neobrátí‘ a  nezmění“  (s.  75). „Jedna podoba církve a jedna podoba náboženství“ odchádza, toto je čas pripraviť sa na „poněkud jinou podobu církve“ (s. 77). A nie je to iba strata, ale najmä príležitosť: „Přiznám se, že mnohé podoby církve, mnohé kostely a bohoslužby a kázání v nich, mnohé obrazy Boha mi opravdu připadaly a  připadají jako hrobky mrtvého Boha a mrtvé víry, mrtvého náboženství.“ (s.  79) Prázdne kostoly dneška sú metaforou prázdneho hrobu v Jeruzaleme: „Není tady! Vstal! Předejde vás do Galileje – tam ho uvidíte!“ (s. 80)

Aké sú znaky Cirkvi budúcnosti? Kde bude možné nájsť živého Krista? V prvom rade „ve vlastním srdci“ a potom vo vzťahoch, v Cirkvi, v liturgii, vo sviatostiach, vo svätých i v mučeníkoch pre vieru. Bude vo všetkých, ktorí potrebujú pomoc „v oněch hladových, žíznivých, chudých a pronásledovaných. Když jim neposloužíme a nepomůžeme, navěky se s ním můžeme minout“ (s. 125). Zatiaľ teologická klasika, Rahner príde až tu: „Ale bude i v ,anonymních křesťanech‘, daleko za viditelnými hranicemi církve… bude v  jejich touze a  hledání. Ano, onen stále se rozšiřující svět hledajících – to je především ona Galilea dneška, kam se musíme vydat – jednak tam Krista přinést, jednak tam také Krista hledat a nalézat.“ Super. To je ono. Pôda pripravená na halíkovské ale:

„My věřící nemáme na Krista monopol. Svět hledajících nečeká na klasickou tradiční misii, na to, že všechny okolo poučíme a budeme se je snažit co nejdříve ,obrátit‘ a  vtlačit do institucionálních a mentálních hranic dnešního církevního křesťanství. Dnes jde o něco jiného: naše dosavadní mentální hranice musíme radikálně rozšířit čestným a pozorným dialogem s druhými.“ (s. 125)

Také je silné a radikálne posolstvo tejto na pohľad nenápadnej útlej knižky, ktorá sa zmestí aj do dámskej kabelky. Na takmer 200 stranách obsahuje kázne od začiatku pôstu až do Turíc z pandemického roka 2020, keď sa aj v  Čechách výrazne obmedzilo slávenie bohoslužieb. Na obálke je fotografia kyvadla visiaceho zo stropu Kostola Najsvätejšieho Salvátora (v  ktorom Halík pôsobí ako farár) – Boží prst či výkričník apelujúci na zmenu či reformu Cirkvi? V každom prípade aj prejav otvorenosti k súčasnému modernému umeniu i dnešnej kultúre, ktorú Halík svojím dielom reprezentuje a ku ktorej vyzýva.

1. HALÍK, Tomáš, Čas prázdných kostelů. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2020, s. 77. [↩]