Petr Dvořák je český analytický filozof rozvíjajúci tomistickú, respektíve scholastickú tradíciu v diskusii so súčasnou analytickou filozofiou. Pôsobí na Katedre filozofie a patrológie na Cyrilo-metodskej teologickej fakulte Univerzity Palackého v Olomouci a vo Filozofickom ústave Akadémie vied ČR. Stretli sme sa v júni 2023 počas 12. ročníka festivalu Hanusove dni. Rozhovor prinášame v čase, keď si pripomíname 750 rokov od smrti sv. Tomáša Akvinského. Rozprávali sme sa o dôvodoch obrátenia k filozofii, o tom, ako môžeme vypovedať o Bohu, ale aj o kríze viery v Cirkvi. 

Kedy sa v tvojom živote udiala filozofická konverzia?

Myslíš konverze k víře, ne?

Nie, myslím obrátenie k hľadaniu pravdy. Ty si z veriacej rodiny. Vieru si mal teda od malička. Kedy si si uvedomil, že k tej viere pridávaš aj filozofiu, že toto je niečo, čo je dôležité pre tvoj život?

Já myslím, že až během vysokoškolského studia. Nejdřív jsem studoval jeden rok Strojní fakultu VUT. Ale v té době přišla revoluce, otevřely se jiné možnosti a mohl jsem studovat v Kanadě bakalářské studium filozofie. Původně jsem se tam zapsal na religionistiku, ale uchvátila mě filozofie a tam jsem si uvědomil, jak je vlastně filozofie důležitá pro teologii. Taky když jsem četl knihy pana profesora Sousedíka, který spojoval scholastiku, zejména myšlení svatého Tomáše, se současnou analytickou filozofií. Uvědomil jsem si, že propojení teologie a filozofie u Tomáše lze nějakým způsobem nově promýšlet z pohledu současné analytické filozofie. To už jsem věděl, že bych chtěl touto cestou jít, a měl jsem štěstí, že jsem zjistil, že pan profesor Sousedík zrovna přednáší na Letní filosofické škole na Sázavě, kterou tam pravidelně každý rok organizoval jiný olomoucký filozof, doc. Karel Floss.

Karel Floss měl takovou představu prázdninové platónské akademie, kde se bude společně modlit, pracovat a odpoledne a večer filosofovat. Studenti, kteří tam pobývali, přes den pracovali pro obec. Za to jsme vždycky dostávali od té obce oběd, který se potom ještě třeba využil i na večeři. A na té „platónské akademii“ po jeho přednáškách, i v takovém neformálním prostředí u piva, jsem se s profesorem Sousedíkem domluvil, že bych šel k němu studovat doktorát. Takže poté, co jsem vystudoval magisterské studium filozofie a anglistiky v Brně, jsem šel do Prahy dělat doktorát k prof. Sousedíkovi a vyústilo to v mnohaletou spolupráci.

Napomohla práve letná škola na Sázave k vzniku komunity tomistickej filozofie v Česku?

Já si myslím, že hlavně je to vliv osobnosti prof. Sousedíka, který je výborný pedagog a napsal velmi čtivé knihy. Zejména pro někoho, kdo studuje filozofii. A prostě přirozeně k sobě přitáhl mladé studenty filozofie. Někteří z nich u něho dělali, podobně jako já, doktorát, a ta Sázava tomu napomohla. V létě jsme tam vždycky měli k dispozici několik dní, abychom tam dělali takový náš seminář otevřený pro ostatní studenty. A díky laskavosti Karla Flosse jsme tam také mohli jezdit i během roku. Dělali jsme tam interní semináře a to pomohlo nějak tu komunitu semknout. Samozřejmě, velmi důležité bylo, že lidé, kteří takto vystudovali, pak získali místa na univerzitách. Já jsem tehdy působil na pražské filozofické fakultě, někteří kolegové získali místo na pražské katolické teologické fakultě, většina z nich potom odešla také do Českých Budějovic.

Dnes na pražské katolické fakultě působí David Svoboda, v Českých Budějovicích působí Lukáš Novák, Tomáš Machula a taky Daniel Novotný, který zčásti s námi spolupracoval. Taky Dan Heider. Pak samozřejmě v Praze ještě působí Prokop Sousedík, syn prof. Sousedíka.

Dobre, že hovoríš takto konkrétne, keď sa spomenie český intelektuálny katolicizmus, tak na Slovensku si väčšina nevybaví českých tomistov, ale skôr Tomáša Halíka či Tomáša Petráčka. A pritom v Česku je veľmi silná tradícia práve tomistického myslenia.

Ano. Já bych to jenom mírně poopravil v tom, že je to takový tomismus v širším slova smyslu. My všichni Tomáše studujeme a vážíme si ho, ale někdo v některých aspektech třeba více inklinuje k myšlení Jana Dunse Scota. Lukáš Novák studuje Scotovy texty, překládá je, i teď pracuje na několika překladech. Dan Heider se spíš zabývá Františkem Suárezem, který byl tomistou v širším slova smyslu, protože všichni jezuitští učenci vlastně byli zavázáni na začátku 17. století k následování Tomáše, ale někdy se, v některých dílčích aspektech, třeba přiklonili spíše ke scotismu. Takže řekl bych, že je to takový novoscholastický, novoaristotelský proud, kde Tomáš hraje silnou inspiraci, ale není výlučným autorem, který je studován. A je snaha to propojovat právě se současným analytickým myšlením, konkrétně s tou částí analytické filozofie, která se vrátila k metafyzice.

Ako hovoriť o Bohu?

To už naznačuješ aj oblasť, ktorej sa venuješ. Čo presne je tvoja téma v širokom prúde českého tomizmu?

Já se konkrétně zabývám několika tématy. Jednak to je téma řečí o Bohu. Protože jak víme, Bůh je zcela odlišný od stvoření, a v roce 1215 Čtvrtý lateránský koncil řekl, že „mezi Stvořitelem a stvořením nelze vidět nějakou podobnost, která by zároveň nebyla ještě větší nepodobností“. Takže kdykoliv si myslíme, že je tam nějaká podobnost, a ona tam je, tak ve skutečnosti je to ještě více nepodobné. Tohle se bere jako základ. To znamená, že jestli je možné vypovídání o Bohu, tak pouze analogickým způsobem. A Tomáš, jak známo, se zabýval právě tím, jak vypovídat o Bohu. Na různých místech svých děl měl na to různé názory, nelze hovořit o jediné ucelené teorii analogie. Protože třeba v Diskutovaných otázkách o pravdě říká trošku něco jiného, než potom najdeme v jeho sumách (v Sumě proti pohanům, v Sumě teologické). Ten základ je v tom, že o Bohu nemůžeme hovořit jednoznačně, nemůžeme používat výrazy v úplně stejném smyslu jako o tvorech, ale musíme nějakým způsobem významově ty naše pojmy upravit, abychom zachovali Boží transcendenci. Protože tady jde o to, že kdybychom vypovídali jednoznačně, tak Bůh by se příliš nelišil od tvorů, protože by tady musela být nějaká rodová identita, totožnost. Mezi Bohem a stvořením je nějaká podobnost, ale není tak silná jako totožnost rodová.

Čo teda vlastne hovorím, keď poviem, že Boh je dobrý alebo že Boh je spravodlivý?

Když řeknu, že Bůh je dobrý, tak podle Tomáše vlastně vypovídám nějaký predikát, který nevypovídám v úplně stejném smyslu, jako když vypovídám, že pan Novák je dobrý, ale vypovídám ho analogicky. A teďka ta možnost je vlastně dvojí. Buďto je to analogie proporcionality, že tak, jak se pan Novák vztahuje k ostatním lidem, tak podobně se vztahuje Bůh ke svému stvoření, jde proto o podobnost vztahů. Ale pokud se podíváme na Tomášovy zralé texty, jako jsou Suma proti pohanům a hlavně Suma teologická, tak tam má spíš atribuční model. To znamená, že v člověku je nějaká vlastnost, která je taky v Bohu, ale v Bohu je mnohem vznešenějším způsobem, dokonale. A v člověku je pouze jakýsi odlesk této dokonalé vlastnosti, má ji participativně. Tady v pozadí je přítomen platónský model, podle kterého máme v dané vlastnosti účast na Boží esenci. Protože všechny Boží vlastnosti jsou nakonec totožné s Boží esencí, jelikož Bůh je zcela jednoduchý.

Takže to je jedna z oblastí, kterou se zabývám, problematika vypovídání o Bohu. Přeložil jsem do češtiny klíčové Tomášovy texty. Přeložil jsem také velmi vlivný spis kardinála Kajetána a vydal jsem to s předmluvou v dominikánském nakladatelství Krystal v řadě Aquinata, v níž vychází překlady Tomáše. Ten kardinál Kajetán spíše upřednostnil tu proporcionalitu před atribuční analogii. A to proto, že reagoval na Scotovy námitky. Jan Duns Scotus, který působil až po Tomášovi, byl zastánce jednoznačného vypovídání. Ovšem i on si uvědomuje rozdíly mezi Bohem a tvory, ale nevidí je na úrovni významu, to znamená na úrovni obsahu pojmů, ale na úrovni způsobu realizace té vlastnosti. Takže modus, s jakým existuje Boží dobrota, je úplně jiný než modus, s nímž existuje lidská dobrota, ale je to na úrovni ontické realizace, nikoliv pojmového obsahu, co to ta dobrota je.

A máš sa s kým dnes hádať o tom, či je lepší atribučný alebo proporčný model? Mimochodom, ktorý zastávaš ty? Predpokladal by som, že skôr ten atribučný.