[Poznámka redakcie: Text vyšiel v jesennom tlačenom Verbume, číslo 2 / 2021.]
Začnu krátkým shrnutím hlavních životopisných údajů o mém manželovi: Václav Benda vystudoval filosofii a bohemistiku na Filosofické fakultě a matematickou kybernetiku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, pracoval jako programátor, v roce 1977 podepsal Chartu 77, o rok později založil spolu s přáteli (Václavem Havlem, Jiřím Dienstbierem, Petrem Uhlem a dalšími) Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a v roce 1979 se stal mluvčích Charty 77. V květnu téhož roku byl za práci ve VONSu uvězněn a následně odsouzen na 4 roky nepodmíněně.
Po návratu z vězení pokračoval jak v práci ve VONSu, tak v Chartě – v roce 1984 se stal opět jejím mluvčím. Vydával filosofický časopis Paraf (Paralelní akta filozofie) a stal se významným členem Hnutí za občanskou svobodu, vůdčí osobností jeho křesťanskodemokratického proudu. Spolu se svými syny organizoval demonstraci 17. listopadu 1989. Už v prosinci založil Křesťansko-demokratickou stranu a stal se jejím předsedou. Koncem roku 1989 byl kooptován do Federálního shromáždění, kam byl ve volbách 1990 zvolen. Po zániku Federálního shromáždění v důsledku rozpadu Československa se stal ředitelem Úřadu pro vyšetřování a dokumentací zločinů komunismu. V roce 1996 byl zvolen senátorem a v roce 1999 zemřel.
Jako poslanec Federálního shromáždění a jeho ústavněprávního výboru, kterým procházely všechny zákony, prosadil návrat ke klasické parlamentní demokracii s politickými stranami a podporoval ekonomickou restrukturalizaci průmyslu pomocí kupónové privatizace. Hlavní pozornost věnoval nápravě křivd minulého režimu a otázce spravedlnosti: prosadil rehabilitace ze zákona, kdy namísto posuzování jednotlivých případů byly rozsudky některých zákonů zrušeny (zákona proti republice, podvracení, pobuřování…), a naturální restituce. Proti možnosti vydírání bývalých agentů Státní bezpečnosti inicioval lustrační zákon, kterým zabránil jejich vstupu do vrcholových funkcí státní správy.
V srpnu 1968, kdy sovětské tanky napadly mírumilovnou Prahu, se Václav rozhodl bojovat proti komunistickému totalitnímu režimu v naší zemi. Jeho hlavní devízou byla schopnost politicky myslet a navrhovat originální a praktické postupy boje proti totalitě a odvaha jít proti proudu. Idea paralelní polis byla programem nejen pro disidenty, ale pro všechny občany, kteří chtěli žít normálním životem:
Většina struktur vážících se tak či onak k životu obce (tj. životu politickému) funguje buď zcela nedostatečně, nebo dokonce škodlivě. Navrhuji proto, abychom se spojili v úsilí o postupné vytvoření paralelních struktur, schopných alespoň v omezené míře suplovat chybějící obecně prospěšné a nezbytné funkce; tam kde to jde, je třeba využít i existujících struktur a „humanizovat“ je.
V 80. letech si Charta 77 korespondovala s tzv. mírovými hnutími v západní Evropě, za což byla kritizována např. Rogerem Scrutonem. Václav Benda jakožto mluvčí Charty 77 toto počínání naopak obhajoval, neboť měl za to, že v boji proti totalitě je třeba hledat spojence na všech frontách. Dopis mluvčích Charty 77 mírovým hnutím z 1. května 1984 („Konečně oproti Vám disponujeme prožitou zkušeností, že kromě termonukleární války existují i jiné, méně nápadné, avšak neméně účinné formy zániku civilizace: přinejmenším někteří z nás proto dávají přednost rizikům pevného postoje před jistotou neblahých důsledků appeasementu…“) později citoval americký prezident Ronald Reagan při svém burcování proti Sovětskému svazu jako říši zla.
V polovině 80. let se mladí lidé ptali signatářů Charty 77, zda mají rozmyšlený program, pokud by se někdy situace v naší zemi změnila. V dopisu mladým přátelům Václav Benda v listopadu 1985 napsal:
